NOVOFUNDLANDSKÝ PES * NEWFOUNDLAND * NEUFUNDLÄNDER * NOWOFUNDLAND * TERRANOVA * NEWFOUNDLANDER * NOVOFOUNDLANDSKÝ PES
Navigace

Nepřehlédněte

Vyhledávání

NOVOFUNDLANĎAN V NOUZI
Projekt pro záchranu novofundlandských psů.
INFORMACE ZDE



kynolog.cz -<br />magazín pejscích a všem co k tomu patří
Informace přehledně
TOP.ER.CZ
optimalizace PageRank.cz



O akcích

* Jak jsem šla první dogtrekking s fundlákem

Vydáno dne 08. 11. 2006 (2822x)

Na úvod bych měla přiblížit co vlastně dogtrekking je. Pravidla říkají, že je to extrémní vytrvalostní kynologický sport, při které pes a člověk překonávají mimořádné vzdálenosti v časovém limitu. Dále je v pravidlech krásná věta: Dog-trekking je kynologickým outdoorovým sportem, který vede účastníky k samostatnému rozvíjení fyzických a mentálních (např. orientačních) schopností. Rozvíjí souhru a vzájemné pochopení člověka a psa. Důležité je, že pes musí jít celou dobu na vodítku, nesmí běhat na volno ani krátkodobě. Trasy bývají dlouhé okolo 100km, minimální vzdálenost oficiálního závodu musí být 80km. Pravidla také předepisují povinnou zátěž.

Nápad jít dogtrekking vznikl vlastně dost nečekaně, ale vznikl. V té době jsem měla prvního fundláka Gordona a byla jsem do něho blázen, takže aktivita při které můžeme být spolu mě nadchla.

Po prvním nadšení nastoupila realita. Ujdu vlastně 67km? Co si vlastně mám vzít s sebou? Pravidla říkají cosi o povinné zátěži, no nazdar. Nic méně přihlášku jsem odeslala a těšila se na nečekané zážitky, které měly nastat.

Blížil se čtvrtek, den odjezdu. Závod se konal v Jeseníkách v Koutech nad Desnou, pod názvem Stezka vlka, takže od Kolína docela štreka. Sjednala jsem dovolenou a celý zbytek týdne trpěla cestovní horečkou. Utvořila jsem seznam potřebných věcí a docela úspěšně všechno zabalila a ještě úspěšněji vše naskládala do svého vozítka. Dokonce se vešel i pes.

Cesta probíhala kupodivu bez problémů a večer jsme byli na místě. Vítala nás chata U Pelikána. Všude bylo plno psů a lidí, ale všichni se chovali disciplinovaně a nikdy nebyl problém. Ve 22:00 začal „mašer mítink“, uvítání, seznámení s trasou a pravidly pro případný odvoz odpadlíků. Ze startovní listiny jsme vyčetli, že startujeme před půl desátou, alespoň si můžeme trochu přispat, ale tušila jsem, že stejně budeme poslední. Gordon budil obdiv u všech přítomných. Jak by ne, byl to jediný zástupce svého plemene. Choval se však příkladně všude chodil se mnou, dokonce i na toaletu - přeci tu paničku nenechám samotnou, ještě by se mi někam ztratila.

Šli jsme spát. Byla jsem nervózní, ale říkala jsem si, že z toho uděláme takovou delší procházku v pohodovém tempu. Závod se šel na dvě etapy. V pátek se šlo 25km s návratem zpět k chatě U Pelikána a v sobotu 42km opět s návratem. Spala jsem jen málo, Gordon svědomitě hlídal, ale dělal u toho hrozný rámus, takže jsem se stále dívala jestli se něco neděje.

Když zazvonil budík, nevěřila jsem, že je ráno, ale bylo. Šli jsem na procházku, trochu najíst, zabalit věci a hurá na start. Zase tak hurá to nebylo, protože jsem se zděsila nad velikostí svého batohu. Začala redukce. Moc se mi nedařilo, takže jsem to brzy vzdala. Na startu proběhla kontrola povinné výbavy a byli jsme vypuštěni.

Gordon dva kroky za startovní čárou udělal značku, snad abychom se neztratili. Jenže značky dělal u každého patníku a vzrostlejší trávy, takže pořád. Sice jsem ho přesvědčovala, že mám mapu, ale nebylo to platné. Po pár metrech mě to začalo štvát, takže jsem mu to důrazně zatrhla.

Gorďa šlapal jako drak a já se snažila mu stačit. První úsek vedl po silnici k přečerpávací nádrži Dlouhé stráně odtud ke Kamenné chatě a dál vzhůru na Praděd. U Kamenné chaty jsme udělali přestávku, tady jsme měli za sebou 6,5km. Gorďa se potřeboval vykoupat, takže mi nezbylo nic jiného, než shodit batoh a slézt dolů k řece s ním. Nemohla jsem ho pustit z vodítka, aby se vymáchal jak by se mu líbilo, takže jsem hopsala po kamenech kam si lord vzpomněl, přeci se nebudu koupat taky.

Po chvilce uznal, že koupání bylo dost a že teda můžeme vyrazit dál. Ještě jsem oblepila kritická místa náchylná na puchýře a vyrazili jsme. Pokud jsem před chvilkou psala vzhůru na Praděd, myslela jsem opravdu VZHŮRU. Kdo byl za mnou toho jsem pustila před sebe, protože mi bylo jasné, že tohle bude na dlouho. Láďa (pořadatel závodu) sice říkal něco o Divokém dolu, a že si prý máme vychutnat tu krásu, ale tohle?! Všude byly klády, obrovské kameny a mezi tím vším vedla modrá turistické značka. Z celého výstupu si nejvíc pamatuju vodu a svoje boty. Po téhle cestě se leze na Praděd téměř po čtyřech. Po cestě začalo mrholit a začala být zima, správné fundlandí počasí. Gordon statečně šlapal a ještě a mě místy vrhal pohledy typu pohni tím zadkem, rychleji to fakt nešlo.

Nic méně na Praděd jsme nakonec opravdu vylezli. Konečně na cestě, stála jsem tam s rukama opřenýma o kolena a snažila se popadnout dech. Přiblížila se parta rozjařených a čistě oblečených turistů. Koukali na mě, jako bych byla z jiné planety. Přede mnou obří pes, já v makáčích značně od bahna a na zádech ještě větší batoh. Zahrnovali mě otázkami, ale moje plíce byly ještě někde v Divokém dole. Brzy toho nechali a já se vydala na rozcestník pod Pradědem (11km). Foukal vítr a mrholilo, byla mi zima. S Gorďou jsme se rozdělili o tatranku a já se začala převlékat. Další parta turistů obdivující Gordona, tentokrát však mluvili jazykem kterému jsem téměř nerozuměla.

Zuby mi drkotaly a fakt jsem se potřebovala převléknout, ale turisti byli neodbytní a zasypávali mě otázkami. Problém byl, že jsem jim nerozuměla ani slovo. Nakonec uznali, že žádná konverzace nebude a šli dál. Konečně suché oblečení, děkovala jsem termoregulačnímu spodnímu prádlu a všemu na světě, že ještě žiju. Gorďa vypadal spokojeně a očividně ho tahle bájo procházka moc bavila. Při redukci batohu před startem jsem vyndala i čepici, chyba, hodily by se i rukavice. Na hlavu jsem uvázala šátek, ruce zabalila do rukávů a vydala se dál směr Švýcárna.

Vítr se činil, ale konečně jsem si to začala i trochu užívat. Cesta na Švýcárnu byla příjemná, vcelku po rovině a cestou bylo na co koukat. Potkávala jsem i nějaké spoluzávodníky. Cestou jsme prohodili pár slov, postěžovali si na počasí, pochválili výhledy a zase se rozdělili. Začala na mě dopadat únava. Počasí pohodě moc nepřidalo, prostě nastoupila správná krize. Konečně Švýcárna (14,5km). Plánovala jsem přestávku, ale vítr a déšť mě ujistil, že bude lepší jít dál. Gorďa se tvářil jako správnej seveřan a dělal, jako že mu to počasí vůbec nevadí.

Kousek za Švýcárnou byl přístřešek a lavičky. Schovali jsme se za vítr a vytáhli sváču. Psékovi hrstičku granulí s paštikou a sobě čokoládu. Doplnili jsme energii a pokračovali dál směr Červenohorské sedlo.

Cesta vedla po hřebeni po vyšlapané cestě. Nikde nikdo, jen já a pes, nádhera. Tady člověk pozná sám sebe nejlépe. Ikdyž byla zima a ošklivo, stejně jsem přes to všechno měla krásný pocit. Můžu být tady se svým nejlepším přítelem na kterého se můžu spolehnout a vím, že když nebudu moct, dodá mi odvahy pokračovat dál. Celá tahle procházka se řídila dle potřeb Gordona. Když potřeboval pít, pilo se, když potřeboval koupat, šlo se koupat, bylo-li kde. Když potřeboval odpočívat, sundala jsem batoh sedla na něj a počkala až si Gordě odpočine. Byl to můj šmudla a já bych pro něj udělala cokoli.

Už jsem nedočkavě vyhlížela Červenohorské sedlo. Když jsem byla malá, jezdili jsme sem lyžovat a já se těšila, až ho znovu uvidím. Šli jsme po hřebeni, vítr foukal, ale ten výhled… nádhera. Před sebou jsem viděla jakousi vyvýšeninu. Kudy tohle obejdeme? Jak jsme se přibližovali nevěřila jsem svým očím. Neobcházelo se to nikudy. Značka byla namalovaná nahoře na skále, turisto poraď si. Nebyla to žádná obří skála, ovšem kudy se dostat nahoru i s batohem a se psem, byl oříšek. Pomohla jsem Gorďovi, teda on tam spíš vyhopsal sám a začala jsem šplhat. Gorďa nejspíš uznal, že se moc courám a pořádně zatáhl. Vyhoupla jsem nahoru ani jsem nevěděla jak. Láďa neříkal nic o horolezeckém výstupu, tohle si vypije. Kousek za skaliskem se cesta začala pozvolna svažovat dolů. Už tam asi budeme. Na sedle nás čekala kontrola a horký čaj. Šli jsme svižně, takže jsme nebyli poslední a poslední úsek na sedlo jsme dokonce seběhli. Gorďa měl očividně radost, že jdeme taky z kopce.

Kontrola (21km) si nás odškrtla a já myslela, že budeme pokračovat. Omyl. Gordon zalehl k zimnímu spánku. Než jsem vyřídila formality u kontroly chrupčil jak nemluvně. Sundala jsem batoh, vytáhla pláštěnku, protože začalo opět pršet, přikryla jsem sebe i Gordona a čekala až se vyspí. Postupně přicházeli ostatní. Všichni se usmívali nad spícím Gordonem a pokračovali dál poslední 4km do cíle. Po půl hodině Gorďa otevřel oko, pak druhé, rozlepil tlamu, dokonce se zvedl, protáhl nožky a už byl zase připraven pokračovat. Zabalila jsem pláštěnku a pokračovali jsme dál. Poslední úsek se šel lesním traverzem dolů do Koutů. Bolely mě nohy, byla jsem unavená, ale šťastná. V Koutech jsme přešli hlavní silnici, posledních 200m a konečně CÍL (25km). Jsme doma, živi a zdrávi. Láďa nám pogratuloval a já se těšila na čaj a na to až si na chvilku sednu. Zvládli jsme to!

Etapu jsme dokončili v čase 8:05:10, jako předposlední. O čas, ale vůbec nešlo, šlo o společný zážitek, krásy hor a vzájemnou spolupráci. Byla jsem plná dojmů a zážitků z cesty. Gordon spal asi hodinu a pak si šel zaplavat do nedalekého rybníka. Já sotva chodila a on si jde ještě zaplavat. Druhou etapu jsme nešli, Gorďa spinkal a já toho měla taky dost.

Co říci na závěr? Dog trekking, to jsou puchýře, únava, slzy, svalová horečka, ale taky radost z úspěchu, přátelství a obrovský nezapomenutelný zážitek.

Napsala Věrka Olexová


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 10] 1 2 3 4 5

Celý text | Autor: různí | Komentářů: 4 | Komentuj | počli informaci o článku kamarádoviVytisknout článek

Přátelé novofundlanďanů na Facebooku

Google

RSS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS

NOVOFUNDLANDSKÝ PES * NEWFOUNDLAND * NEUFUNDLÄNDER * NOWOFUNDLAND * TERRANOVA * NEWFOUNDLANDER * NOVOFOUNDLANDSKÝ PES