NOVOFUNDLANDSKÝ PES * NEWFOUNDLAND * NEUFUNDLÄNDER * NOWOFUNDLAND * TERRANOVA * NEWFOUNDLANDER * NOVOFOUNDLANDSKÝ PES
Navigace

Nepřehlédněte

Vyhledávání

NOVOFUNDLANĎAN V NOUZI
Projekt pro záchranu novofundlandských psů.
INFORMACE ZDE



kynolog.cz -<br />magazín pejscích a všem co k tomu patří
Informace přehledně
TOP.ER.CZ
optimalizace PageRank.cz



O akcích

* Na Sněžku s medvědem

Vydáno dne 08. 01. 2007 (2957x)

Výlet na Sněžku byl dalším z mých hurá výletů, ale takové jsou nejlepší. Tenkrát jsem ještě nebyla otrokem pracovního procesu a venku bylo krásně. Petr byl na montáži a já vymýšlela co dělat. Uklízela jsem auto a přišla mi do ruky automapa. Začala jsem listovat a přemýšlet, kam by se dalo vyrazit. Hřensko? Hmm, to by jsme mohli, ale na jeden den je to přeci jen daleko. A pak to najednou udělalo cvak. Vždyť jsem nikdy nebyla na Sněžce. Není to moc daleko a kdy se tam zase podívám? Bylo rozhodnuto.

   Ráno jsem brzy vstala, nasnídala se, na ČT 2 zkoukla Panorama kvůli počasí a vyrazila. Mělo být krásně a já doufala, že se to nepokazí. Od rána svítilo sluníčko, ale pro jistotu jsem zabalila teplejší bundu a šálu. Nějakou tu sváču, vodu a nezbytnou čokoládu. Gordon od rána tušil, že se bude něco dít a neustále pobíhal kolem, abych ho náhodou nenechala doma, že on přeci jede taky. Když jsem ho oblékla do postroje, byl už naprosto šílený a odmítal se hnout z auta.

     Vyrazili jsme. S prvními kopci Krkonoš jsem začala přemýšlet, který z nich je Sněžka, žádný se mi nezdál, ale pohled to byl impozantní. Myslela jsem, že nahoru se nechám vyvézt lanovkou a dolů to seběhneme po svých. Parkoviště jsem našla bez problémů, ale chlapík oznamující mi cenu parkovného, mi přivodil menší zástavu srdce. No nic, alespoň mi to tady pohlídá. Vybrala jsem místo, kde kolem nikdo neparkoval a začala se připravovat. Asi čtyřikrát jsem se vracela do auta, protože jsem vždycky něco zapomněla, ale nakonec jsme vyrazili. Gordon zvědavě okukoval okolí, okolí zvědavě okukovalo Gordona. Co chvilku dělal značku a očuchával kde co. Kde je stanice lanovky jsem netušila, takže jsem se vydala s davem a dělala, jako že naprosto vím, kam jdu. Potkávala jsem spoustu lidí, ale všichni šli proti mně. Pročpak?

     K lanovce jsme došli celkem brzy, ale už při prvním pohledu mi bylo jasné, že to nepůjde. Byla to jen klasická sedačkovka a psíci se museli držet v náručí, to neklapne. Navíc se tahle divná věc Gorďovi vůbec nelíbila. Odvážně štěkal, čímž přilákal pozornost všech lidí kolem a odmítal se vůbec přiblížit k té vrčící obludě. Přemluvila jsem ho, že se tam alespoň podíváme. V boudě se suvenýry jsem zakoupila turistickou známku a přeptala se, kde najdu značku vedoucí nahoru. Koukala jsem do mapy, pak na informační tabuli. Hlásala, že na místě, kde jsme, je 12°C a na vrcholu Sněžky že jsou 3°C a vítr o rychlosti 68km/h. No nazdar, měla jsem vzít ještě čepici a rukavice. Tak jdeme.

     Dál nikdo nepokračoval, všichni jeli lanovkou. Alespoň budeme mít volnou cestu. Skutečně jsme téměř nikoho nepotkali. Cesta vedla po traverzující cestičce vytrvale vzhůru. Asi po 2,5km jsme narazili na krásný potok. Gordon se okamžitě vydal koupat a já se alespoň napila. Kousek výš byla krásná chata a kolem ještě krásnější tráva. To se musí využít. Natáhli jsme se a vychutnávali krásy okolí. Gordon udělal značku, natáhl se ke mně a tvářil se děsně důležitě. Klidně bych tu zůstala, snědla sváču a šla zase dolů. Tráva lákala k lenošení, ale nakonec jsme se vydali dál. Gordon dál pokračoval bez vodítka a ťapkal si svým tempem. Za chvilku jsme došli na Růžohorky. Tady už pár lidí bylo. Vítr přidal na síle, ale sluníčko pořád ještě dost hřálo. Vyndala jsem sváču, došla do chaty Gorďovi pro vodu a opět jsme se kochali krásami okolí. Dlouho jsme se nezdrželi, hlavně kvůli větru, takže jsem pauzu zkrátila, zabalila věci a vydala se dál. Snad už konečně uvidíme Sněžku. Dál se šlo po asfaltce, nic příjemného, ale po stoupání na Růžohorky to byla procházka. Lidí přibývalo, ale stále v opačném směru. Proč? To nikdo nechodí nahoru pěšky? Gordon spokojeně šlapal a očividně byl nadšen dlouhou procházkou. Stále šel bez vodítka a z lidí si moc nedělal. Asi znáte ten tázací pohled typu „Kde jsi? Pohni!“, tak ten jsem viděla poměrně často nejen při stoupáni na samotný vrchol Sněžky. Cesta se začala svažovat. Nemáme jít náhodou nahoru a ne dolů? Stále jsme šli dolů, pořád a pořád. Konečně se před námi vyloupla Sněžka. Zářila v odpoledním sluníčku a lákala nás na svůj vrchol.

    Na úpatí byla lavička, využila jsem ji k odpočinku a památeční fotce. Těšila jsem se na vrchol, nikdy jsem tam nebyla. Vyrazili jsme. Gordon nadšeně, já už méně. Šlo se po schodech, kupodivu velice lehce a příjemně. Lidí přibylo a Gorďa si vybíral cestu podle svého. Vítr stále sílil. Už jsem na sobě měla všechno oblečení a nedovedla si představit jak mi bude ve větru o síle 68km/h. Gorďa byl o poznání rychlejší než já a právě tady jsem si nejvíc užila těch pohledů, o kterých jsem psala. Vítr lehce profukoval mojí flaušovou bundou a já snila o moderních materiálech, které údajně udrží vítr od těla. Posledních pár metrů bylo nejhorších. Tři kroky nahoru a vítr mě vrátil o pět kroků zpět. Ale nakonec jsme se přeci jen vyškrábali. Seveřan byl otráven funícím větrem a schovával se za mě. Na kochání se výhledem moc pomyšlení nebylo, vítr byl opravdu neúprosný a studený. Štípal do očí a studil na těle. Prošla jsem se po vrcholu a hledala nějaké závětří.  

     Uchýlili jsme se do místní restauračky. Naštěstí tam mohli i pesani. Vybalila jsem sváču, Gorďovi rohlík a kousek salámu a přemýšlela o doplnění vody. Na dveřích toalety byla cedulka s obrovskou číslicí 15,-. No nazdar, oni fakt chtějí za odskočení si 15,-Kč? To jsme ale hodně vysoko. Statečně jsem popadla láhev a vykročila. Chlapíka, který seděl u dveří jsem se zeptala, jestli si můžu pouze natočit vodu. Začal na mě křičet v jakémsi divném jazyce a házel kolem sebe rukama. Naštěstí někdo zrovna vycházel ze dveří, tak jsem tam zaplula a křičícího chlápka jsem nechala za zády. Natočila jsem vodu a s vítězným pocitem se vrátila ke Gorďovi. Najednou se odnikud vynořil jakýsi školní výlet a chata začala být našlapaná. Začala jsem balit a připravovat se na ten šílený vítr.

   Zase venku. Vítr, zima a seveřan mhouřící očka. Znovu jsem se prošla po vrcholu a snažila si uvědomit, že jsem na Sněžce, udělala pár památečních fotek, loučila se a přemýšlela, jestli se sem ještě někdy podívám. Všude kolem překrásné kopce halící se do lehké mlhy, podzimní sluníčko a můj nejlepší přítel žďuchající mě do zadku. Vítr se mu nelíbil.

     Po červené jsme se vydali dolů. Zpět jsem se chtěla vrátit Obřím dolem. Cesta dolů z Polské strany byla náročná. Samý kámen a spousta lidí. Na nějaký výhled nebylo vůbec pomyšlení. Pořád jsem musela koukat pod nohy kam šlapu, držet balanc a hlídat Gordona, aby nepřekážel a nespadl dolů. Po necelém kilometru téhle šílené kamzičí stezky jsme se ocitli u rozcestníku „býv. Obří bouda“, tady jsme odbočili na modrou do Obřího dolu. Vítr stále nepolevoval, takže jsme se nezdržovali a pokračovali dál. Měla jsem krásný pocit, že tady můžu být. Překrásná příroda, která má v těchto místech naprostou převahu nad člověkem. Dovolí mu přijít se podívat, sklonit hlavu a zase odejít.

     Dál jsme seskakovali po kamenech, Gordon mě kontroloval, jestli jsem se někde nezapomněla a užíval si výletu. Pomalu jsme sestupovali a já se těšila až ten studící vítr přestane foukat. Najednou nebyly stromy pod námi, ale v naší úrovni a po chvilce jsem zase já zvedala hlavu, abych dohlédla zpět nahoru. Už bylo zase teplo, sluníčko hřálo a vítr zůstal nahoře. Sestupovali jsme podle řeky a Gordon se koupal všude, kde to jen šlo.

     Posledním vzrušením byl myslivec či strážce parku, nevím, vrhající na nás vražedné pohledy. Jeho pes byl značně nevrlý a štěkal na nás. Moc jsem si ho nevšímala a pokračovala jsem na parkoviště. Ani ne po minutě jsem se otočila, abych zjistila, co to funí a uviděla jsem právě toho psa, jak se řítí za námi. Krve by se ve mně nedořezal. Přidala jsem do kroku a modlila se, aby ho jeho páníček včas dohnal. Ten však nebyl nikde vidět. Už jsem byla pár metrů od auta, když pes, řítící se za námi, uhnul k lavičkám, kde seděla rodinka a svačila. Měli tam dalmatina. Psi se do sebe pustili. Mezitím jsem došla k autu a rychle do něj nastrkala Gordona. Vlažnou chůzí přišel páníček zmíněného psa a začal se zajímat, kde vlastně je…

    Až na ten závěr to byl krásný výlet. Říkala jsem si, že se sem za rok vrátíme. Bohužel jsme se nevrátili, protože Gordon přesně za dva měsíce poté zemřel. Kdybych si tenkrát řekla, že výlet na Sněžku odložíme na jindy, už bychom nikdy nejeli. Proto nic, co chcete udělat, neodkládejte na jindy. Dodnes vidím ty jeho pohledy, mžourající očka, ale hlavně pořád cítím to obrovské přátelství, které mezi námi bylo, bezmeznou důvěru a vzájemnou jistotu.

     Věřte svému psovi a on bude věřit vám a když budete mít někdy pocit, že vás všichni opustili, on bude stále s vámi…


Věrka Olexová

11.10.2005 Já a Gordon


[Akt. známka: 2,33 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5

Celý text | Autor: Pavel Bradáč | Komentářů: 5 | Komentuj | počli informaci o článku kamarádoviVytisknout článek

Přátelé novofundlanďanů na Facebooku

Google

RSS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS

NOVOFUNDLANDSKÝ PES * NEWFOUNDLAND * NEUFUNDLÄNDER * NOWOFUNDLAND * TERRANOVA * NEWFOUNDLANDER * NOVOFOUNDLANDSKÝ PES